Ústav historie FF UK vznikl k 1. červnu 2025 splynutím dosavadních tří historických pracovišť na filozofické fakultě: Ústavu českých dějin, Ústavu světových dějin a Ústavu hospodářských a sociálních dějin.
Institucionální rozdělení historie na FF UK na tři pracoviště mělo hluboké historické kořeny. Od zrodu moderní historické vědy se na pražské filozofické fakultě, stejně jako na celé řadě dalších evropských univerzit, pěstovala dualita univerzálních (resp. všeobecných, obecných a později světových) a státních (rakouských), později národních (českých) dějin. V čase formování moderních národů bylo třeba podpořit úsilí o jejich samostatnou existenci (a případně i samostatný stát) konstrukcí svébytných národních dějin. V čase těžko dostupných pramenů ze vzdálenějšího zahraničí i velmi omezeného množství překladů odborné literatury, měly svoji nezastupitelnou úlohu i svébytné syntetizující dějiny obecné. Je ovšem třeba zdůraznit, že až do druhé světové války byly stolice (profesura) českých a obecných dějin součástí společného Historického semináře FF UK. K definitivnímu rozdělení na české a obecné dějiny tak došlo až po roce 1945. Konkrétně vznikla v akademickém roce 1952/53 katedra československých dějin a archivního studia, dále katedra národopisu a pravěku a katedra obecných dějin a dějin lidových demokracií. Názvy ústavů se posléze různě obměňovaly, na počátku devadesátých let 20. století pak vznikly Ústav českých dějin a Ústav světových dějin. Ve stejné době přibyla k dualitě českých a obecných/světových dějin, v podobě samostatného ústavu i studijního programu, hospodářské a sociální dějiny. Tento ústav a na něm pěstované perspektivy doplnily na obou dalších ústavech dominantní politické dějiny a dějiny mezinárodních vztahů.
Rozdělení do tří pracovišť, trvající více než 30 let, mělo pochopitelně některé přednosti. Především umožňovalo každému z nich svébytný, individuální rozvoj specifické perspektivy. Výhodou mohlo být i relativně komorní prostředí menších ústavů. V praxi ale toto rozdělení vedlo k trojkolejnosti v rozhodování o směřování oboru. Oddělení ústavů také omezovalo studující, kteří museli na prahu magisterského studia činit obtížnou volbu na základě neorganického (tedy nikoli podle jednoho klíče) rozdělení tří pracovišť. Nové iniciativy i studijní programy musely být ukotveny vždy na jednom ze tří ústavů (tak jako například v případě historie zaměřené na vzdělávání či muzejních studií, které byly institucionálně podřazeny Ústavu českých dějin), což dále prohlubovalo asymetričnost i nesystémovost.
Integrace tří historických pracovišť do jednoho společného má ovšem, vedle institucionálních, administrativních či finančních příčin také své odůvodnění obsahové, vyrůstající z vývoje oboru.
Rozhlížíme-li se dnes, na prahu druhé čtvrtiny 21. století, po krajině historického bádání i historického vzdělávání, je zřejmé, že ani dichotomie národních či zemských a světových či obecných dějin, ani striktní oddělování hospodářských a sociálních dějin jsou již spíše archaickými organizačními principy vědy a výuky.
Národní, resp. zemské dějiny si své místo pochopitelně uchovají, smysl dávají ovšem především jako zrcadlo obecnějších, evropských a světových, vývojových trendů. Obecné a české se v důsledku postmoderní reflexe dějepisectví, ale i technologických a dalších změn, v historickém poznání natolik prolíná, propojuje a doplňuje, že téměř každý historik či historička působící na FF UK ve svém bádání i v rámci dějepisného vzdělávání kombinuje vhled do klíčových procesů a struktur jednotlivých historických období s poznáním specifik, jimiž se tyto fenomény projevovaly ve zdejším, českém či středoevropském, prostředí. Národní i zemské dějiny je tudíž třeba hlouběji integrovat do historického poznání jako takového, jakkoli jim v řadě ohledů bude nadále poskytován svébytný prostor; na prvním místě v rámci historie zaměřené na vzdělávání. Tam se ovšem národní dějiny stávají spíše předmětem kritické reflexe a otázky, jež jim jsou kladeny, se nutně odlišují od situace, v níž se, před více než sto lety, z dobrých důvodů konstruoval národní historický narativ.
Podobně jsou dnes hospodářské a sociální dějiny do značné míry integrovány do historického poznávání a zčásti pěstovány i mimo katedry či ústavy hospodářských a sociálních dějin. Krom toho dávno nejsou jedinou výzvou klasickým politickým dějinám. Kulturní dějiny, environmentální dějiny či gender history si zaslouží podobné místo, jaké (jakožto vyzyvatelům politických dějin) kdysi připadlo právě dějinám sociálním a hospodářským. Všechny tyto perspektivy je třeba pěstovat. Jedna či dvě z nich by neměly disponovaly samostatným ústavem na úkor ostatních.
Opuštění logiky tří pracovišť a postupně také oddělených studijních programů pochopitelně neznamená rezignaci na kvality, jimiž se jednotlivé ústavy mohly vykázat. Mezi těmi je třeba zmínit zejména vysokou odbornou kvalitu výuky, tematickou a metodologickou pestrost a individuální přístup ke studujícím.